Původně jsem tento článek chtěl pojmenovat „řekni mi kolik je cen, a já ti povím, kolikátí skončíme“, ale nepřišlo mi vhodné sdělit závěr hned v nadpise. Tedy popořadě. Na populární pardubické týmové soutěži se našemu klubu ani tak nedaří, jako spíš líbí, a proto pravidelně vysíláme hned 2 týmy. Ten „můj“, ač papírově možná o malinko silnější, nese obvykle název Caissa Třebíč B, což není kvůli matení nepřátel, ale proto, že písmeno A má dlouhodobě pronajato Vláďa Uher… :-)
Složení týmu se nám letos ladilo ještě obtížněji, než v minulosti. Tvrdé jádro zůstalo beze změny, tj. Petr Pisk, já a Eva Kulovaná, po posilách jsme se ale museli rozhlédnout pořádně zeširoka. Po různých peripetiích, nedůvěryhodných příslibech, mlhavých náznacích a nečekaných zvratech se nám až díky zoufalému inzerátu našeho nedobrovolného týmového manažera Petra Piska v jedné nejmenované sociální síti podařilo stabilizovat kádr už několik hodin před ukončením prezentace. I vyztužili jsme náš tým dvěma sympatickými, a jak se později ukázalo i velmi bojovně naladěnými mládenci, Jirkou Adámkem z Ostravy a Filipem Umancem z Prahy. A byla to skutečně dobrá volba! Pravda, nováčci v našem týmu se zpočátku trochu podivovali, proč hrají za klub, jehož členem není nikdo z přítomných a který nám na účast nijak nepřispívá, ale po mém příjezdu jsme si toto politováníhodné nedorozumění rychle vysvětlili…
O průběhu turnaje nemohu moc referovat, neb jsem se zúčastnil jen posledních 24 hodin, statisticky erudované čtenáře tedy odkážu na oficiální výsledky. Zde pouze objasním, že zatímco v loňském ročníku vypsal pořadatel pouze 5 cen, takže jsme (pochopitelně) obsadili hezké 6. místo, letos se, bohužel, pořadatel rozhodl přidat ještě ceny na 6.-8. místě, což nás v konečném zúčtování logicky odsoudilo až na nehezkou 9. příčku. Přitom na „bednu“ bylo tak blízko! Stačilo, abych v poslední partii celého turnaje dotáhl do úspěšného konce přivyhranou koncovku, ale to se mi, jako již tradičně (pamětníci jistě vzpomenou můj památný souboj s Petrou Kišovou, tehdy možná ještě Polákovou), nepodařilo. A protože jak náš souboj s týmem OAZA Praha, tak na vedlejším stole probíhající souboj Polabin s Jičínem, skončily 2:2, dopadlo vše tak, jak to ve švýcaru obvykle bývá – na přední příčky se „odnikud“ vynořily týmy, kterým se úspěšně podařilo kompletně vyhnout turnajové špičce a hlavně, vyhrát v posledním kole… Tak snad se nám povede překročit svůj stín příště!
