Na sobotu 25. srpna 2012 jsem původně neměl žádné plány. Byla tu možnost zahrát si Veletržní rapid v Brně (ale jen o tři ceny), jet s přítelkyní někam na výlet, udělat konečně něco do šachů a přípravit se tak na týden trvající Veletržní turnaj (jehož kvalita je vysoká) nebo prostě jen tak odpočívat po náročném týdnu. Nakonec mě ale zaujala myšlenka zúčastnit se ojedinělé šachové akce spojené s vínem - 1. ročník SÁDEK OPEN. Pozvánku na turnaj jsem našel na webových stránkách Caissy Třebíč, mého loňského působiště a od této sezóny také konkurenta v 1. lize východ. Nápad uspořádat turnaj ve vinném sklípku, kde navíc budou ceny pouze vinné, mi přišel originální a protože mám víno rád (zvlášť červené), bylo o mé volbě rozhodnuto.
Výsledky turnaje najdete zde.
S nápadem uspořádat takový turnaj zřejmě přišel Tomáš Lampíř, který jej také celý organizoval. Jeho otec, Ing. Lubomír Lampíř, Ph.D., jinak majitel Sádku a renomovaný vinař, který je krom nejrůznějších prestižních ocenění také garantem vinohradnictví na ČZU Praha - fakulta agrobiologie a potravinových zdrojů - katedra genetiky, byl i jakýmsi garantem tohoto šachového podniku.
Nyní pár slov o Sádku. Vinohrady ve vinařství Sádek správně patří pod obec Kojetice na Třebíčsku. Přestože jsou zařazeny do Znojemské vinařské podoblasti, jsou jedinými na celé Vysočině. Založeny byly zhruba před 30 lety (přesně tuším v roce 1986) Ing. Lubomírem Lampířem, Ph.D. a jeho rodinou, a to na místě původních panských vinic, které se podařilo vysadit již v průběhu 18. století. Hospodaří na čtyřech hektarech vinohradů v ideální poloze uprostřed nedotčené přírody. V současnosti disponují asi 20.000 keři révy vinné. Pěstují se zde hlavně ranější bílé odrůdy, jako je Irsay Oliver, Muškát moravský nebo Müller Thurgau. Z rezistentních odrůd, které se rozkládají asi na polovině vinohradů, se potom soustředí na Merzling, Hibernal a Malverinu. Díky delší vegetační době a tím i zrání hroznů, jsou vína kořenitější, pikantnější, s typickou kyselinou a svěžestí. Další informace o Sádku pak můžete najít na stránkách Vinařství Sádek nebo Vinařského centra Sádek, rozhodně se jedná o zajímavé čtení.
Vinohrad na Sádku
Cesta na turnaj pro mě začínala až okolo 11 hodiny dopolední (turnaj začínal ve 13.00), kdy jsem vyrazil z domu na "brněnské vlakáč", abych ve 12.29 dorazil do Třebíče, kde na mě už po předchozí domluvě mělo čekat auto s pasažéry Mirkem Michálkem, Jendou Tesařem a Leszkem Ciešlakem, pilotované Leszkovou sympatickou ženou Evou. Cesta do Třebíče se však neobešla bez komplikací. Ty začaly ve Střelicích, kde vlak zastavil asi na 30 minut. Důvodem však nebylo čekání na místního rodáka a předního hráče Caissy Milana Smištíka, věčně se někde zapomínajícího, nýbrž porucha počítačů. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jednu brilantní scénku z Kouzelníka, ve které počítač prostě mlčí. Mou narůstající nervozitu však průvodčí nesnížila žádným šotkem, Donaldem či dokonce vozembouchem (což by mě možná pobavilo) s tím, že gumičky určitě přijdou, nýbrž pouhým pokrčením ramen. Vlak se nakonec po půlhodince dal do pohybu, nicméně za Tetčicemi zastavil znovu. To mě však již z míry nevyvedlo, neb jsem se ponořil do poslechu hudby z mé mp3 a z hlasů Freddieho Mercuryho a Monserrat Caballe snil zrovna o Barceloně. Nucená přestávka trvala tentokrát již jen 5 minut, a tak jsem s nadějí v hlase, že snad zpoždění nebude delší než 30 minut, volal Mirkovi, Tomáši Lampířovi a pak zase Mirkovi, aby nakonec přes víceré pochopení všechno dobře dopadlo a já mohl v Třebíči krátce před 13.00 vystoupit. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem hned po výstupu spatřil Petra Bělohlávka, webmastera Caissy a tvůrce Chess Talkeru. Po pozdravení jsem s ním šel z nádraží ven tak dlouho, než jsem byl upozorněn, že on na turnaj nejede a že přijel z Brna (kde jsme se nepotkali) na oslavu dědových 80. narozenin s tím, že se na Sádek (kde mj. propagoval Chess Talker) přijde podívat později. Vracím se tedy o několik metrů zpátky a již vidím mávajícího Jendu Tesaře. Cesta na Sádek trvá zhruba 15 minut a po cestě mi Mirek připomíná zajímavá místa, mj. i kojetickou restauraci, kde jsme měli "soustředění" někdy v polovině 90 let. Na Sádku nás Eva vysazuje a my rychle nacházíme cestu ke sklípku, kde jsme již očekáváni. Všechno tedy dopadlo dobře a po nedlouhé organizační přestávce, ve které se stihnu pozdravit např. s kamarádem Pavlem Švandou i dalšími známými tvářemi, může turnaj začít.
Po krátkých proslovech otce a syna Lampířových tak bylo za účasti 22 hráčů 7-kolové klání zahájeno. Hrálo se tempem 20 minut na partii pro každého hráče a já plnil onu nevděčnou roli ratingového favorita. Mým prvním soupeřem je Martin Štukheil (1873), proti němuž se mi podaří zvítězit až v závěru, kdy vystupňuji mírnou převahu ze zahájení.
Vyskočil - Štukheil
Poté si dokážu poradit i s dalšími dvěma protivníky Jiřím Procházkou (2137) a Františkem Navrátilem (2158), aby na mě ve 4. kole čekal asi největší konkurent Pepa Kratochvíl (2226).
Pepa Kratochvíl
Mám o půl bodu více, a tak volím černými pevnou Alechinku, kterou jsem kdysi hrával a jejíž teorii i motivy si pořád dobře pamatuji. Podaří se mi dosáhnout pohodlnější pozice a po Pepkově chybě získávám materiál a zanedlouho i důležitou partii. V této chvíli mám již 1-bodový náskok a v 5. kole bílé proti Pavlu Švandovi (2198). Pavel měl zajímavou předchozí sezónu, kde původně coby náhradník uhrál v A-týmu Caissy famózních 6/6 a výrazně tak přispěl k jejímu postupu do 1. ligy. Partie se mnou se však Pavlovi nepovedla, když místo typového blokování jezdce proti izolovanému pěšci nevhodně otevřel hru a najednou nešlo mým hrozbám čelit. Mám tedy dvě kola před koncem 5/5 a náskok je již 1,5-bodový. Někdy v této chvíli za mnou přišel pan Lampíř a zeptal se mě, zda bych si v případě vítězství neodvezl 1. cenu později. Tou cenou je totiž 50 litrů (!) sádeckého vína a je nutné jí vhodně přelít. Nakonec se dohodneme tak, že mi ji vyzvedne Mirek Michálek a doveze při jedné ze svých zářijových šachových zastávek v Brně. Vycházím ven na vzduch a tam již vyslechnu pár poznámek o mém jasném vítězství. Tomu se snažím bránit a i když je to již velmi pravděpodobné, držím se hesla starých Římanů o tom, že teprve konec korunuje dílo. Pavel je již zase usměvavý a když oba popíjíme nabízený burčák, dozvím se o jeho chystané cestě do Drážďan (1.9.2012) na irské folkové hvězdy High Kings, na jejichž koncert v divadle vyrazí s partou stejně nadšených kamarádů. Venku vidím také již o kolo dříve dorazivšího Petra Bělohlávka, který mi předhazuje neaktivitu na skypu. K pocitu, že jsem živ a zdráv mu však stačilo naše ranní vlakové setkání a já slibuji, že se polepším.
Je tu další, v pořadí již předposlední 6. kolo a v něm zasedám proti dalšímu kamarádovi z Caissy - "Bredlymu" Romanu Bradáčovi (2000). Roman hraje nebojácné šachy a většinou vidí za šachovnicí jen soupeřova krále. Nejinak tomu bylo i v naší partii, kde v dynamické pozici obětoval koníka, aby vzápětí dostal vidličkou figuru zpět, zcela přitom ale opomněl můj jednoduchý mezitah, po kterém zůstal bez figury a musel vzdát. Mám tedy již 6/6 a jsem kolo před koncem jistým vítězem, což byl v této chvíli velmi příjemný pocit.
Napadlo mě však zkusit uhrát absolutní výsledek, což je v soutěžích dospělých docela neobvyklé. Mým posledním soupeřem byl pardubický Lubomír Šilar (2153), se kterým jsem během turnajových přestávek konzultoval některé právní věci. Ačkoliv jsem měl jako určitou výhodu bílé figury, za šachovnicí to poznat nebylo a o žádné hmatatelné výhodě nemohlo být řeči. S postupujícím časem však soupeř začal trochu vypomáhat, a tak jsem nakonec i sedmou partii dovedl do vítězného konce. Tentokrát to však bylo až po velkém boji do posledních vteřin, za což můj soupeř zaslouží uznání.
Je tedy dobojováno a příjemné odpoledne na Sádku pozvolna končí. S výborným burčákem dojídáme poslední výborné koláčky a je tu již závěrečné vyhlášení výsledků. S nadějí, že se myšlenka pořádání takto výjimečného turnaje uskuteční i příští rok, jsou nejlepším deseti hráčům předány vinné ceny (2. cena 3 kartony 6 lahví vína, 3. cena 3 lahve vína, 4. - 10. cena láhev vína) a pomalu nastává čas loučení. Poděkuji pořadatelům za vstřícnost a opravdu moc pěkný zážitek, rychle se rozloučím s dalšími šachisty a naše parta se vydává na cestu zpět.
Třebíčská parta, zleva Pavel Švanda, Jan Tesař, Miroslav Michálek, Neklan Vyskočil a Leszek Ciešlak
Jenda s Leszkem ještě nakupují v přilehlé restauraci burčák a pak už usedáme do zcela jiného vozu než ráno. Ten řídí také zcela jiná manželka, tentokrát Mirkova Ivana Michálková, jejíž sláva hvězd se dotkla na fotografii s názvem "Neklan s buchtou" při oslavě 50-tin Jendy Tesaře. Ivana plnila na Sádku i roli fotografa (některé z fotek můžete zhlédnout i v tomto článku) a společně s Mirkem se již těšili na večerní koncert slovenské kapely Horkýže Slíže pod širým nebem. Po dojezdu do Třebíče se loučím s Michálkovými a protože mám ještě asi 80 minut času, rád přijímám pozvání k Jendovi domů. Jenda bydlí necelých 5 minut od nádraží, takže jsem se nemusel tolik ohlížet na hodiny a mohl si tak návštěvu patřičně vychutnat. To platilo doslova, neb jsem byl po představení jeho mamince proveden po zahrádce s menším skleníkem, kde jsem ochutnal a současně si vychutnal pár švestiček, tedy pardón, spíše lusků, hroznů a věru krásných rajčat, které mi byly přibaleny na cestu. Po nezbytných telefonátech a Jendově cigaretě usedáme k několika bleskovým partiím, jejichž námětem je hlavně jedna pozoruhodná blumenfeldovská varianta (1. Jf3 d5 2. c4 d4 3. e3 Jc6 4. b4!? dxe3 5. fxe3 Jxb4 6. d4 e5!?), kterou jsem hájil černými.
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
|
8 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
7 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
6 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
5 |
|
|
|
 |
|
|
|
|
|
4 |
|
|
|
|
|
|
 |
|
|
3 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
2 |
 |
|
 |
 |
 |
|
|
|
1 |
| a | b | c | d | e | f | g | h |  |
| Tesař - Vyskočil po 6. tahu černého | ||||||||
Za pozvolného popíjení Jendova zakoupeného (výborného) burčáku nám to šlo jako po másle a nečekané útočné výpady se střídaly na obou stranách. I tato příjemná kratochvíle však měla svůj konec a já se musel s blížícím se odjezdem rozloučit. Snad to však nebude nadlouho, snad onu vlídnou třebíčskou pohostinnost již brzy oplatím. Vždyť přece těch 50 litrů nemůžu sám nikdy vypít...
S vírou a přáním zopakovat sádecké klání i napřesrok, a také jasným poselstvím pro všechny letos nezúčastněné, se na úplný závěr rozloučím tímto povzbudivým mottem - "Sádku, Sádečku, líbezný kraji, kde akáty kvetou a vinice zrají".
Sádek
