Zdeněk Kenovský šedesátiletý...

Když jsem se počátkem roku díval, kdo z našich členů slaví letos kulaté narozeniny, překvapilo mě, že se mezi šedesátníky zařadí 26. září 2012 i Zdeněk Kenovský. Přestože je v našem klubu teprve druhou sezonu, neboť prakticky celý svůj šachový život působil v oddíle BOPO Třebíč (později pod názvem TJ Dukovany a Spartak Třebíč), znám se s ním od nepaměti. Možná právě proto, že jsme hráli každý v jiném třebíčském klubu, zjistil jsem, že toho o něm zas až tolik nevím. Požádal jsem jej tedy, zda by sepsal svoje šachové "curriculum vitae" a zavzpomínal na kdysi legendární spolek borovinských šachových koryfejů. K mé radosti Zdeněk souhlasil.

Milý oslavenče, přijmi od šachových kolegů přání všeho nejlepšího a nechť Tě provází štěstí a mysl veselá!

Malé ohlédnutí do mých šachových začátků

Již si přesně nepamatuji, v kterém roce jsem se šachy začal, zda to byl rok 1965, nebo 1966. Inspirovala mne kniha „Dětská encyklopedie“, kterou jsem dostal k vánocům. Byla tam krátká informace o tom, co jsou to šachy a základy tahů. U nás doma šachy nikdo nehrál. Rodiče zjistili, že pro mládež existuje v Borovině zájmový kroužek. Tak jsem začal o nedělích chodit od roku 1967, do kulturního domu ZGK. Tou dobou už tam hrála velká sestava mých vrstevníků, kteří přede mnou měli velký náskok. Vyučovali mne „šustr“ maty i dalšími kousky. Hrálo nás většinou 8 až 12 a já končíval pravidelně na 8 až 12 místě. Byli to především Jiří a Oldřich Matouškovi, Mirek Krutiš, Pavel Vacek, Laďa Vacek, Věra Krutišová, Jan Chalupa, Zdeněk Hejmalíček, Viťa Pospíšil, Mirek Hodač a další. Registrovaným hráčem jsem se stal v roce 1969.

Všichni známe ZK s typickým knírkem, ten ovšem neměl na fotce prvního registračního průkazu

V té době byl klub v Borovině už pod hlavičkou BOPO Třebíč. Hráčů tam bylo hodně, už si je ani všechny nepamatuji. Výchově mladých hráčů se nejvíce a velmi obětavě věnoval pan Jaroslav Pokorný a Adolf Remer. Z dalších hráčů té doby se pamatuji na pány Krutiše, Vetýšky, Zemana, Čikla, Nechvátala, Sygana, Kříže, Herynka, Skalky. Mimo soutěží družstev se tam pořádaly velké bleskové turnaje v loutkovém sálu. Ty probíhaly za velmi emotivních podmínek, protože v té době nebylo možné, aby u každé šachovnice byly hodiny. Bylo diktováno – bílý táhne teď, černý táhne teď a stále dokola. Pak vznikali i neskutečné hádky zda někdo táhl včas, nebo ne, či dokonce vynechal tah. Turnajů se zúčastňovali hráči z celého okresu. Z hráčů Spartaku Třebíč mi v paměti z té doby nejvíce utkvěli pánové Hurt, Kopečný, Dr. Krátký, Hobza, Ing. Havlát.

V roce 1968 jsem odešel za studii do Zlína (dříve Gotwaldov). Kde jsem příležitostně hrál na internátě se spolubydlícími studenty, včetně zahraničních. Na soboty a neděle jsem jezdil domů do Třebíče. V roce 1969 mi rodiče řekli, že jsem zván na „kulturák“, že tam bude nějaký turnaj. A když jsem tam přišel, tak jsem zjistil, že se jedná o okresní přebor dorostu jednotlivců. Výsledek byl překvapující, přišel jsem a zvítězil jsem. Z osmi partií jsem sedm vyhrál, jednu prohrál. Tím jsem získal možnost hrát krajské polofinále o postup do krajského přeboru jednotlivců v Brně. Náš okres neměl v té době možnost přímého postupu, protože několik let po sobě se nikdo nekvalifikoval.

Do Brna jsem přijel bez jakékoliv teoretické přípravy, nikoho jsem neznal. Což bylo i výhodou, protože nikdo neznal mne. Ve skupině jsem měl Gottwalda, St. Janouška a Švábenského. Byli si jisti, že jim nebudu „překážet“. Omyl, skupinu se mi podařilo vyhrát. Finále kraje se hrálo ve Zlíně. V první partii jsem hrál s černými s Bohumilem Skácelem. Ten mi v průběhu hry nabídl remízu, kterou jsem přijal. Najednou se ke mně hrnuli hráči a gratulovali mi k remíze. Já jsem to nechápal, protože jsem nikoho neznal a netušil kdo je jaký borec. Následně jsem se dozvěděl, že Bohouš je ve špici juniorů v tehdejším Československu. Na turnaji jsem uhrál 3,5 bodu a skončil na 8 místě z 12. Na základě toho mne ihned angažovali ve Zlíně, abych hrál za Slavii Techniku Gotwaldov. Tam jsem dostal školu a dobrou šanci. O mládež se staral hlavně pan Komárek a pan Macura. Hrál jsem v základní sestavě B a často si zahrál i za A družstvo, které hrálo tehdejší divizi. Před vánoci jsme pravidelně hrávali mezinárodní vánoční turnaje. Byly skvěle organizovány a s dobrou zahraniční konkurencí. Další rok (1970) jsem již hrál okresní přebor v Gotwaldově a skončil na 2 místě se 7 výhrami z 8 partií za P. Komárkem (o vítězství jsme museli ještě sehrát další partii). Přesto jsem se opět dostal do krajského přeboru, kde jsem se 4 body skončil na na 10 místě. Jedenáctý byl Rudolf Nunvář z Jemnice, který vyhrál okresní přebor Třebíče. Následující rok 1971 jsem hrál opět okresní přebor Gotwaldova v Napajedlech, který jsem vyhrál se 6 výhrami a jednou porážkou. V tomto roce jsem musel znovu absolvovat krajské polofinále v Brně. Tam jsem měl ve skupině Mirka Zachariáše, Velčovského a Libora Kičmera. Toto polofinále jsem vyhrál a postoupil do krajského finále. Krajský přebor jsem však hrát nemohl, protože jsem ve stejném termínu byl na zahraniční praxi. Po letech jsme se s Mirkem Zachariášem setkali v Třebíči ve stejném klubu a vzpomněli si náš dávný zápas, byla to remíza. Mé působení v Gotwaldově skončilo v roce 1972 po ukončení studia. Na podzim jsem narukoval na vojnu.

Na vojně jsem hrával šachy na ukrácení chvíle. Pak jsem se dostal k přihlášce na turnaj o přebor divize, který jsem vyhrál a postoupil na přebor svazku v Českých Budějovicích, kde jsem skončil druhý. Na základě tohoto výsledku jsem byl osloven klubem TJ Dukla Vimperk, kde jsem sloužil, ale to se má vojna blížila ke konci. Dostal jsem se ještě do nominace na simultánku s mezinárodním velmistrem Vlastimilem Jansou. To byl pro mne neskutečný zážitek a úspěšná partie, kterou jsem vyhrál. Byla to jediná výhra, pak tam bylo jen několik remíz, ostatní prohráli. V momentě kdy zahrál tah Sd6, jsem věděl, že to mám vyhrané, pokud zahraji Je2. Protože jsem už dopředu tušil, že k tomu může dojít. Má nervozita, abych omylem nesáhl na jinou figuru při jeho příchodu k partii, byla taková, že jsem dostal třasavku a měl co dělat abych se uklidnil. Ale vše dobře dopadlo.

Po návratu z vojny v roce 1974, jsem zažil asi jako málokterý šachista, zákaz hraní – distanc. Úsměvná historka se stala v roce 1975. Z důvodu zmatků v mé dvojí registraci a nějakou dobu jsem nemohl hrát. Po dořešení jsem hrál dál za BOPO Třebíč, ale to už není tak neznámá a stará historie.

a zde je ten slavný duplikát

Jansa,V - Kenovský,Z [D20]
simultánka, Vimperk, 06.07.1974

Nejen mistr tesař se utne - ale i velmistr! - To dokazuje partie, v níž bílé kameny vedl mezinárodní velmistr Vlastimil Jansa, který sehrál ve Vimperku dne 6.7. 1974 simultánní produkci a jedním ze soupeřů byl i Zdeněk Kenovský.

1.d4 d5 2.c4 dxc4 3.e4 e6 4.Sxc4 Sb4+ 5.Jc3 Jc6 6.Jf3 h6 7.0–0 Jf6 8.e5 Sxc3 9.bxc3 Jd5 10.Dd3 a6 11.Sb3 b5 12.a4 Ja5 13.Sc2 c6 14.Sa3 Jc4 15.Sc5 Jb2 16. De4 Jxc3 17.Dg4 g5 18.h4 Jbxa4 19.hxg5 hxg5 20.Sd6?? (krásná šachová slepota) 20...Je2 mat!! 0 - 1

(Jiskra 23.10.1974)