Dnešní opravdu stručný článek by mohl být jakousi nápodobou toho, jak někteří hráči našeho družstva přistupují ke svým povinnostem, vězte však, že jsem, maje na starosti řadu administrativně – technických záležitostí, nemohl sledovat ostatní partie, navíc jsem končil jako poslední v hluboké časové tísni, což už je koneckonců mým dobrým zvykem. Proto jen telegraficky.
Poprvé za naše družstvo nastoupila Viktorie Nela Michálková, jež podlehla zkušené Zuzaně Krumlové (8. šachovnice). Na první desce měl značnou figurovou (co do počtu:-)) převahu Standa Věchet, ale přehlédl taktický obrat vynalézavého Rudolfa Zezuly a musel se spokojit s remízou věčným šachem. Pavel Švanda nabízel černými smír nadějnému Petru Walkovi již ve výrazně (?) horší pozici (viděl jsem to ob šachovnici), ovšem jeho soupeř přijal.
Nejzajímavější partii utkání zřejmě sehrál Láďa Vojtěch, který však v taktických přestřelkách nakonec počítal hůř než Vít Kratochvíl. Škoda. Zdeněk Kenovský se pak musel v koncovce (již od střední hry horší pěšcová struktura) sklonit před zkušeným Petrem Mičulkou, Radomír Kulovaný nerozchodil útok Tomáše Košuta a Alois Pokorný prohrál v materiálně nevýhodné věžovce s Vilémem Feldbávlem.
Protože nejsem ješitný jako někteří, nevadí mi, že moje chyby uvidí ostatní - jen do mě - uveřejnil jsem svoji partii - remíza - opět na Chesstalkeru (tentokrát se jedná o duel s Davidem Mičulkou).
Zrodil se tedy strašlivý debakl 1,5 : 6,5. Někdo se jistě dobře baví, ale přejme jim to, smích totiž léčí. Všem hráčům Třebíče, kteří se zúčastnili utkání, bych chtěl přesto moc poděkovat. Neřešili dopravu a nejrůznější malichernosti (přicestovali i z Brna, Velké Bíteše nebo Jihlavy) a přišli si v neděli prostě zahrát. A tak by to mělo být.
