Vstup třebíčské Caissy „B“ do Krajského přeboru Vysočiny dopadl dle očekávání. Proti mužstvu Velkého Meziříčí jsme splnili roli favorita, avšak nejednalo se o jednoznačnou záležitost, jak je to konečně patrné i z výsledku utkání.
Z Třebíče se vypravilo 6 osob, tentokrát nezvykle ve dvou automobilech, neboť Vláďa Uher již nedisponuje oním známým velkým vozidlem, které bylo schopno pojmout celé družstvo. Po vlastní ose pak vyrazily naše dvě „přespolní“ posily Standa Věchet a Láďa Vojtěch. Třebaže byly v akci tři dopravní prostředky, nemuselo dojít k žádné koordinaci - všichni jsme se bez problémů sešli v místě utkání. To se odbývalo v příjemném prostředí hospůdky Na Poříčí, kde bylo možno ochutnat dobře ošetřený Svijanský máz (proto jsem to dal tak brzy za remis:-)).
Jak bylo již naznačeno, první jsem skončil já, dělba bodů je v níže zobrazené pozici patrně spravedlivá. Podle Romana Bradáče jsem mohl v určitém okamžiku zahrát lépe, nicméně prozatím jsem neměl čas si to zanalyzovat (kdo se v tom chce babrat, odkaz na Chesstalker je zde).
Byl to právě Roman Bradáč, který zaznamenal jedno ze dvou cenných vítězství třebíčského týmu. Jeho soupeř Josef Janák zvolil proti londýnskému systému kombinaci výstavby Čebaněnkovy slovanské doplněnou fianchetováním černopolného střelce. A oslabení černých polí se pak ukázalo jako fatální. Celý bod získala rovněž naše nová akvizice Luboš Sviženský. I zde sehrálo rozhodující roli oslabení černých polí. Lubošův oponent Milan Čtveráček byl nakonec nucen kapitulovat před nekrytelným matem na g7.
Ostatní partie již neměly vítězů ani poražených. Duel Rosti Štorka s Miloslavem Kučerou je možno si i s komentáři přehrát tady.
Další souboje jsem viděl jen zběžně, proto co nejstručněji: Ohrožena se mi zdála pozice Standy Mezlíka, který čelil vtipné oběti věže na g6. Přímý útok Jaroslava Jana ale k cíli nevedl, takže se bílý musel spokojit s věčným šachem. Hůře stál v závěru také Láďa Vojtěch, zřejmě by v koncovce měl pěšce méně, byť s určitými taktickými protišancemi, avšak Stanislav Kopr, v tušení blížící se časové tísně, sám nabídl smír. Jako lepší se mi naopak jevila pozice Vládi Uhra, ale Tomáš Mrazík se bránil přesně. Zaslouženou dělbou bodů pak skončil souboj Miroslav Bárta – Stanislav Věchet. Třebaže vítězství 5:3, vzhledem k ratingové převaze na každé šachovnici, nelze vydávat za příliš velký úspěch, bezezbytku se naplnila idea hlásaná jedním z členů našeho klubu: „Hlavně nesmí nikdo prohrát, on vždycky nakonec někdo z nás vyhraje“. Stalo se.
